Asi každému, kdo se pohybuje na poli polygrafie, je zřejmé, že základní čtyřbarvotisk spočívá v nanášení barevných, velmi malých tiskových bodů na potiskovaný materiál dle určitých pravidel. Pro zjednodušení výroby tiskovin se využívá nedostatek lidského oka, které není schopné rozlišit příliš malé detaily a shluk drobných bodů vnímá jako celistvou plochu. Díky tomu lze mícháním tiskových bodů různých (většinou čtyř základních) barev simulovat různé barevné odstíny. Nejvhodnějšími základními barvami jsou C-azurová, M-purpurová, Y-žlutá a K-černá.
Teoreticky by nám stačily pouze tři pestré barvy (CMY), ale v našem nedokonalém světě vznikají takovým mícháním spíše nahnědlé než šedivé odstíny šedi. Proto jsou v procesu dělení barevného obrazu na tzv. tiskové výtažky – při separaci – tyto nahnědlé odstíny nahrazeny odstíny černé barvy (K). Příprava tiskové předlohy probíhá v rastrovacím zařízení (RIP – Raster Image Processor), které se postará o vytvoření a umístění tiskových bodů tak, aby byla tiskovina barevně co nejvěrnější a bez rušivých efektů.
Technologie rastrování
Každé výstupní zařízení tiskové produkce je rastrové zařízení, které dokáže umístit a vykreslit jednu velikost bodu v pravoúhlé soustavě souřadnic, v tzv. tiskové mřížce. Touto mřížkou (obvykle velikosti 16 × 16 pixelů) jsou simulovány procentuální hodnoty velikosti tiskového bodu, a proto pro např. 35 % bod bude zaplněn právě 90 body z 256, které jsou v mřížce. Jak veliká je buňka této mřížky, udává hodnota dpi. Jednotlivé mřížky simulující tvar a intenzitu tiskového bodu jsou umístěny v linkách a určují tiskové rozlišení tzv. lpi nebo l/cm. V současnosti se pro umístění tiskových bodů používají dva typy rastrování – autotypické (AM) a stochastické (FM).
Autotypické rastrování (AM) – amplitudově modulovaná tisková síť
Toto rastrování je nejrozšířenější technologie postavená na principu simulace odstínů šedé pomocí stejně vzdálených řad bodů (lpi) o přesném tvaru (např. kruhový nebo eliptický bod). Jelikož ve čtyřbarvotisku přetiskujeme přes sebe čtyři autotypické tiskové sítě, je třeba je vůči sobě navzájem otočit, aby nedocházelo k nežádoucímu zakrytí jednotlivých tiskových bodů. Takové zakrytí pak způsobuje nežádoucí vizuální chyby, tzv. interference, které se souhrnně nazývají moiré. Otočením autotypických sítí o 30 stupňů se zamezí moiré a vznikne typická tisková rozeta, kterou lze pod lupou dobře sledovat. Pro symetrický tvar tiskového bodu (např. kruhového) byly zvoleny úhly 15°, 45°, 75° a 0°(příp. 90°), protože díky symetrii se po 90° otočení bod opakuje. Ale úhly 0°a 15° nedrží pravidlo 30 stupňů, a proto se na tento úhel umisťuje nejslabší Y-žlutá barva.
Pro nesymetriké body (elipsa, euklidián) je možné využít i další úhly, a proto bývají voleny úhly např. 0°, 45°, 105° a 165°. Dle tvaru tiskového bodu může v některých odstínech docházet k slévání tiskových bodů (u čtvercového bodu v 50 %, u kruhového při cca 78 %, u eliptického při 90 % odstínu) a k tzv. nárůstu tiskového bodu. Použitím jiného tvaru bodu a převodních rastrovacích křivek můžeme nárůst minimalizovat, jelikož víme, při jakých hodnotách vzniká.
Autor: Marek Kraus
