Jedná se o brožuru, jejíž knižní blok je složen z jednotlivých listů, dvojlistů, speciálně perforovaných složek nebo složek slepených ve hřbetě při skládání. Tyto listy nebo složky jsou ve hřbetě slepeny do bloku syntetickým lepidlem (disperzním nebo tavným) a knižní blok je následně zavěšen do kartonové obálky, která může být povrchově zušlechtěna lakováním nebo laminováním a většinou je ve hřbetě 4× rýhována. Zavěšená brožura je potom po třech stranách oříznuta společně s obálkou.
Tato vazba je technologicky středně náročná, je určena pro větší rozsahy, ale v závislosti na podmínkách používání má kratší životnost. Délka její životnosti přímo závisí na použité technologii výroby, papíru knižního bloku a samozřejmě i kvalitě použitého lepidla. Vedle původně používaných vodou ředitelných disperzních lepidel na bázi PVA (polyvinylacetát) a tavných lepidel na bázi kopolymerů etylenu a vinylacetátu se v současnosti při výrobě lepených vazeb uplatňují i lepidla na bázi polyuretanů (PUR), která se mnohem dokonaleji spojují s papírem a na hřbetě bloků vytvářejí pevný, pružný a přitom tenký film umožňující snadné rozevření knihy.
Existuje i varianta takzvané oblepované měkké vazby označovaná jako V2a. Základní charakteristikou tohoto typu vazby V2 je dělená obálka a hřbet oblepený plátnem, jiným druhem potahového materiálu nebo papírem.
Jak už bylo uvedeno, důležitým faktorem ovlivňujícím kvalitu a trvanlivost vazby V2 je zvolený technologický postup při její výrobě. Jednotlivé listy jsou do knižního bloku spojeny slepením. To znamená, že pokud jsou snášeny celé složky, musí jim být odstraněny hřbetní lomy, ať už odříznutím nebo odfrézováním. Pokud složkám hřbety odstraněny nejsou, musí být upraveny tak, aby se po ořezu knižního bloku nerozpadly.
V zásadě existují dva způsoby takovéto speciální úpravy – buď složky ve hřbetním lomu perforovat, nebo slepit. Perforace způsobí, že lepidlo při zalepování hřbetu knižního bloku částečně zateče dovnitř složky a spojí její vnitřní listy. Nevýhodou tohoto postupu je, že lepidlo, pokud je řidší, může zatéct příliš hluboko do složky a slepit jednotlivé stránky složky, nebo, pokud je naopak hustější, případně je perforace provedena nedokonale, nezateče do složky dostatečně a po oříznutí bloku některé dvoulisty vypadnou.
Při využití druhého způsobu, při kterém jsou jednotlivé dvoulisty ve složce ve hřbetních lomech spojeny lepidlem, toto nebezpečí odpadá, ale v takovém případě musí být skládací aparát buď přímo tiskového stroje, nebo skládacího stroje, vybaven speciálním zařízením na provádění tohoto lepení. Také u lepené měkké vazby V2 bývá omezena maximální tloušťka bloku. U papírů s plošnou hmotností do 90 g/m² by se tato tloušťka měla pohybovat od 4 do 35 mm při použití technologie frézování hřbetu knižního bloku nebo slepování dvoulistů ve hřbetních lomech. U papírů s plošnou hmotností do 100 g/m² je stanovena tloušťka hřbetu na 5–40 mm při spojování složek speciálně perforovaných ve hřbetním lomu a 5–20 mm při spojování složek ve hřbetním lomu slepených.
Ovšem v praxi mívají některé paperbacky vytištěné na voluminózním papíru šířku hřbetu mnohem větší. Kartonová obálka klasické měkké vazby V2 by měla být bez záložek, čtyřikrát nebo víckrát rýhovaná. Dvě rýhy mají být umístěny uprostřed a vzdálenost mezi nimi je dána tloušťkou hřbetu. V odsazení 4–6 mm od nich směrem k okraji by měla být z každé strany další rýha. Při zavěšování musí být obálka přilepena v celé ploše mezi první a čtvrtou rýhou. Vnitřní strana obálky by neměla být leštěná nebo lakovaná, případně plošně potištěná v oblasti mezi rýhami. Ničím neznečištěný povrch papíru totiž lépe přijímá lepidlo a tím zajišťuje pevnější spojení knižního bloku s obálkou.
Stejně jako u vazby V1 je i u lepené měkké vazby V2 definice daná bývalou normou vzhledem k možnostem v současnosti používaných materiálů nedokonalá. V dnešní době jsou i u vazeb V2 využívány obálky se záložkami, knižní bloky s pravými i nepravými předsádkami, se hřbety oblepenými gázem pod obálkou atd.
Autor: Ivan Doležal
| Předchozí díl | Další díl |
